přeberného množství pohledů. Nejde nám o testování nějaké konkrétní hy–

potézy (např. podoby reprezentace nějakého jevu), ale spíše o tvorbu před–

stavy, jak se napříště a přesněji na takové naše vnitřní reprezentace ptát, jak

je event. ovlivňovat v zájmu daných osob apod. Dopad to má evidentní:

v době globalizace, kdy se na jedné straně lidé přesunují přes otevírané hra–

nice, mění svá dosavadní místa pobytu až neuvěřitelně rychle, jsou tlačeni

k přesídlování a zabydlování se jinde, vyvstává potřeba vědět co nejvíce

o mechanismech psychické adaptace a vytváření pout, vazeb k novému 

prostředí. Na straně druhé patří do současného světa i vzdorování zmíně–

ným globalizačním tendencím ­ jde o jev fragmentace, lokalizace, vydělo–

vání, lpění na vlastní identitě. Ať už jsou důvody psychologické či sociolo–

gické (anebo obojí), jde opět o důležitý způsob vnímání světa kolem,

způsoby vytváření a udržování si vnitřní reprezentace vlastních domovů

a světa mimo něj.

Zmíněný Seamon hovoří v rámci diskuse o jevu domova v několika ro–

vinách. Především pracuje s termínem domov (home) a doma (at–home–

ness). To je podnětný postřeh, který ale Seamon ve své knize nikde po–

drobněji nevysvětluje a nezdůvodňuje. Pro naše úvahy z toho plyne, že je

patrně podložené být si vědom mnohovrstevnatosti jevu domov, ale i všech

dalších skutečností a jejich vnitřních reprezentací. 

Fenomén domova se mění i podle toho, jak se na něj při jeho zkoumání

tážeme. To je skutečnost dobře známá z tzv. kvalitativní metodologie. Při

standardní otázce diskuse ve skupině „Jaké jsou vaše první asociace, když

se řekne slovo domov?“ se nejdříve objevují obecné pojmy typu rodina,

bezpečí, teplo, zázemí, vstřícnost, láska. Až po určité chvíli se někdy obje–

vují i „negativnější“ označení: rozpory, nedostatek souznění atp. Po explo–

raci se ukazuje, že dotazovaní většinou za těmito termíny neměli žádnou

konkrétní představu a že cítili jakési nutkání používat pozitivní označení. Ta

byla odvozena již ze základní atmosféry dotazování, kdy jako by vnímali,

že se předpokládá pozitivita domova. A ještě si uvědomili, že produkcí po–

zitivních označení si vytvářejí sami v sobě jistý druh obrany před možným

nepříjemným pocitem, diskomfortem, který by nutně nastal při možném

negativním hodnocení ostatními členy skupiny. Nicméně se u některých

respondentů objevily i méně pozitivní asociace, ale až po jisté odmlce

a s mimoslovním obranným výrazem ve tváři a hlase. Tento mimoslovní do–

provod byl v diskusi nakonec přeložen do slov: „No, já vím, že je to trochu

mimo, ale také by se mohlo říci třeba...„ 

57